• 15.000

  Publikováno: 6. 8. 2007

  Patnáct tisíc přispěvků za… patnáct tisíc let. To jde ne? No, člověk si to ani neuvědomuje, prsty letí po klávesnici myšlének, drtí opoziční kvákaly, píše vyznání nejkrásnějším očím světa a hledá automobilovou pravdu pravd.

  Tak zde je tedy několik z těch patnácti tisíc. Ten nejlepší příspěvek, ten zde ovšem není – napsal jsem ho tuším 15 záři 2005. Byl beze slov a obsahoval tři smajlíky. Dva se smáli a jeden ukazoval palec dolů… Jsem na ten příspěvek hrdý ještě dnes. Ovšem tenhle příspěvek tu z logických důvodů nereprodukuji.

  MÁ CARRERA

  Vám, Madame…

  V půli dnešní noci jsem startoval Carreru. Je temně modrá, jako Vaše slova, je nezlomná, jako Vaše srdce, je hřejivá, jako Vaše duše. Teď, teď mám za sebou přes tisíc kilometrů. Carrera odpočívá poblíž Vítězného oblouku a já sedím na schodech pod Sacré-Ceur. V zádech spalující bělmo travertinu zdí chrámu nejsvětějšího srdce, v srdci svém cudné pohledy všech Modiglianových dívek. S duší roztrhanou na cáry děvkou z obrazu od Toulouse Lautreca. Ve vlhkých dlaních svírám přehrávač, tu loutnu trubadůrů dnešních dnů. Tiše hraje, já k tomu vnímám klapot podpatků pařížských krásek a na rtech mi visí Vaše slova… lásko prokletá… lásko prokletá…

  Každý rok, má drahá Madame, konám tuto pouť duše, tuto cestu srdce. K Vám. Na Vaše schody. Znám Vaše chansony, znám Vaše tóny, znám Vaše slova, poskládaná do příběhů falší i pravd, do příběhů zoufalství něh i bolestí štěstí. Jak bych Vás neznal, vždyť, se do Vás vpíjím vždy v deváté řadě uprostřed. Neboť, zmučený Vaší milostí, topím se ve Vaší symfonii. A když pak necháte celou kapelu vygradovat ten nesmrtelnej a pravdivej song až do bolestného pocitu, a rázným gestem umrtvíte na dvě vteřiny celý svět… pak v nastalém tichu mi dáváte pocítit vesmírnou věčnost života,… abych poté z Vašich rtů sejmul naději dvojjediného boha… jistě, jistě… já stále… mám tě… ráda.

  Přeji Vám, má Madame, stále silný život. Plný horké krve a vášnivých stavů duší, Vašich oddaných nájemců života… co v mansardách na Montmartru zapíjí z lahví Pernodu žal svých zlomených srdcí.

  P.S. Paní Hana Hegerová má dnes narozeniny… tak proto. Tedy, právě proto.

  JAK KUPOVAT JAGUARA

  Až si půjdeš pro Jaguara, kup pořádné jelenice v okrové barvě a nauč se je správně navlékat. Na závěr sevři pravačku a udeř do levé dlaně. Bude se ti dobře řadit. Pak si kup tvídové sako. Sako, to je to, cos měl naposled na sobě u maturity. Tvídové sako ale bude stát tolik, kolik vyděláš teď, pět let od maturity za měsíc, na to nezapomeň. Není od věci mít pravé ramenní sedlo v semiši. V případě nouze ber i bez.

  Svoje óčka zatepli tmavou jednobarevnou nohavicí, cirkus Berousek už tady totiž byl minulý týden… Na pětačtyřicítky (nazaměňuj s Magnum 45) sháněj kožené boty s tkaničkou. Kožené znamená, že budou z kůže. Celé, ne jako tvoje ošmajdané adidasky. Až pojedeš kolem Černého mostu, stav se tam. Nemyslím v Globusu, vlez do kšeftu, kde rozdávaj Jaguary.

  Zapomněl jsem na košili a na ponožky. Košili světlejší než to tvídové sako a ponožky tmavší než kalhoty. Já vím, je to facha, ale nejdeš pro Trabanta.

  Tak tam na Černém mostě sesedni z koně. Jistě, z koně, ty bys snad jel koupit Jaguara na kole? A vlez dovnitř. Nabídnou ti vodu, kávu a skotskou, a to je dobré pití. Myslím ta skotská. Tu si ale nedávej, oni neví, že zatím nemáš řidiče. Dej si tradičně vodu, ale – pozor – tvař se, jako bys už vypil za život galony skotské. Chce to cvik.

  Pak už to jde jako po másle. Barva auta – nejlepší je jako tvá huba po litru té skotské. Motor – vhodné je, aby vydržel víc, než ta tvá upocená tři čísla za čtrnáct dní. A pak vnitřek – kůže hochu, kůže není nikdy dost (nemyslím to dvojsmyslně… i když…) tak vyber kůži. Hnědá má tu výhodu, že až Jaguara poprvé pořádně oroštuješ, tak to po sobě jen setřeš hadrem. Pozor na bílou, krásná, ale zrádná.

  Jo, zapomněl jsem – chce to mít prachy. Poměrně dost. Asi tolik, co vyděláš za sto padesát let. Tak, šťastnou cestu.

  LAMBORGHINI

  Je potřeba si uvědomit, že tyhle káry se nemohou nevyrábět… ovšem jen proto, aby sis uvědomil svou omezenost. Vlastně každý umělecký výtvor je určený k obdivu a naplnění skrzevá zraku, sluchu, případně čichu, pokud tedy se zákonem v podpáždí nemasturbuješ pod sochou Davida…. A tady máš naservírované dílo, které si jak omrkneš, tak poslechneš, koneckonců i k němu přivoníš, ale hlavně, hlavně ti poskytne ještě něco navíc. Kéž bys věděl, co to je… vždyť vědomí vlastní omezenosti je zítřejším menu na tvé božské hostině s ďáblem.

  Neboť, Lambo, ten žhavý ingot oceli, ten nasvícený démant designu. Neboť, Lambo, ten břit tvého života, tvé smrti… to kyvadlo tvé rozkoše, tvé bolesti… Neboť, Lambo, to zhmotněné nekonečno, ta ohnivá věčnost… Vnímáš ten žár?

  PALEXPO

  Skočil jsem na ní rovnou na place. Jo, Palexpo, přesně, seš v obraze. Na tangách logo Ferrari (jako já), v očích zeleň jaga, (jako ona) a tvrdě do toho bušíme na kopotě Murána. „Jak to chceš?“ funím a mám tam trojku na plnej. „Couváš nebo co? Nakopni to svý turbo a jeď.“ No, tak jsem přitlačil. Murano vrzalo, jak vytahanej Trabant, péra nadskakovala jak zdivočelá trampolína a molo se s náma třáslo jak nakřáplej Titanic. Jedu dlouhej táhlej, no moc dlouhej ne, ale táhlej rozhodně, na plnou pět, v turbu mi hučí, před očima jiskry, propocený tanga u kolen… dokonalej trip.“ Dooost dooost,“ slyším za sebou štěkat armádu spásy. Otočím hlavu, houby spása, hlávkový saláti s transparentem – Svět je malej. No, ještě mi to teď připomínejte… sakra… salát nesalát, tuhle šou dojedem. „Héééj vstávej…“ „Co je?“ „No vstávej, vstávej, hekáš tu jak na nějakejch závodech. Ženeva před náma.“ Á sakra, parťák mě probudil v tom nejlepším… Uvolňuju si zařízlý boxerky a bezpečnostní pás, parkujem a hurá na výstaviště… Právě jsme u Murána… potí se mi dlaně, ani nevím proč. Jo, svět aut, to je něco.

  JAGUAR C-TYPE

  Ach… je to tady… zelené pastviny a s mlhou se rvoucí slunce… tvůj šátek u krku a její dokonalé švy na punčoše… Rolex Submariner na levém zápěstí, kostkovaná deka na přední kapotě, aby po čas vaší společné snídaně na cestě za štěstím nevychladlo… a tvůj zamilovaný pohled, který rozděluješ mezi ní a Céčko. A pak prskání svíček do ospalého rána a malé stěrače, čára za vámi a celý vesmír v dlaních. Plná tři a na horizontu s jekotem tvrdě na čtyři, propocený šátek a jelenicové rukavice, co ručkují po tepu tvé rozkoše sem a tam… ustřelená záď a kontra pravej… drátěná kola v prokluzu, tvé oči dravce, a v obraze zpětného zrcátka… úšklebek ďábla. Jo… to je tvůj svět.

  PORSCHE 911 GT 3

  Tohle GT3 sice bude bez turba, ale určitě na to budeš potřebovat turbopeněženku. A to je fajn. Přece bys nechtěl dostat za tu flákárnu, co předvádíš v práci tolik, abys moh´vejít do prodejny, bouchnout jim tam do stolu a objednat si jedno Porsche s pěnou… Tak to prostě na světě nechodí. Tohle auto je určeno úspěšným. Co je úspěšný, to si rozhodni sám. Podle mne se budeš rozmejšlet i nad cenou od Buraga… a to už je na pováženou.

  Bude to dokonalé Porsche. Porsche ani jiné být neumí. Znáš to sám, ne? Máš atmosférickou 1,2… no, takže tohle GT3 by vlastně mohlo být, jako kdybys za sebe přivázal ty tři svoje. Ale v tomhle tě zklamu. Bude to trochu jiné. V tom“trochu“, ovšem tkví podstata tvé rozkoše.

  Jinak, jestli nemáš na GT3, a chtěl bys zažít, jaké to je, pak zkus Lomnickej štít volným pádem bez padáku. Ty tři vteřiny za to budou stát. Dole tě sice seškrábnou, ale na náhrobku budeš mít dokonalej epitaf – „Zemřel skoro v GT3″ – tak to uvaž.

  KLUB 911

  Jo, jo, v tomhle světě teploušů z kaváren, Rambů z fitcenter a Terminatorů z mateřskejch školek, opejkačů pátečních podvečerních stejků, tetovanejch námořníků, co nikdy neviděli moře a vegetariánů, co nerozeznaj kukuřici od banánu, tak v tomhle světě profesionálních amatérů života jsou ještě stále srdcaři. Jsou tu bejci, co ví, kde je klasa, kde se staví čas, kde ti ručka otáčkoměru zatne svůj hrot do srdce jednou provždy. Tak jo, bejci z klubu 911… o tom to je… o tom to být má.

  AUTO SNŮ

  Jo, kup auto. Kup káru, kup to pořádný vysněný dělo. Je úplně jedno, jestli ti ho naservíruje číšník bez tiku a bez naděje, na podnosu se slonovinovou lžičkou, nebo z něj budeš muset napřed sejmout umaštěnej film z loňský zimy, tedy z toho auta. Je to fakt jedno. Pocit, pocit neskonalé radosti je úplně stejnej, ať sedíš v Astonu nebo v Loganu. V tom je svět spravedlivej. Je jen na tobě, jestli se umíš radovat… Hlavně ho kup. A nenech si do toho mluvit. Celej život ti bodou všichni do všeho mluvit. Napřed ti budou říkat, abys pořádně zdravil, potom zas, že zrovna tohodle souseda už zdravit nemusíš… Pak ti budou rozmlouvat svatbu, a zanedlouho tě budou odrazovat od rozvodu. Na dovolenou budeš jezdit vždycky na ty blbý místa, protože ti kolem tebe vždycky ví o těch lepších… prostě nenech si do toho mluvit. Řekni si – do roka a do dne, a pak do toho řachni. A bude-li jetý, dolaď formu – na pátek vem volno, a makej celej víkend. Pak to někam postav, poodejdi a mrkni na to nejkrásnější auto pod sluncem. Jo, bude stát kousek od tebe a doveze tě fakt až na Měsíc. Jenom si do toho nenech od nikoho nikdy kecat. Buď silnej. A vydrž. Auto tvejch snů je už za rohem…

  PANELSTORY

  Tak jsem brali prémie. Teď už mám 200 kolíků. Jdu do toho. Stavěl jsem se nejprv u BMW. Šel bych do něj. Nejdu. Nemůžu. Těch 200 kolíků je tak na automatickou klimačku… U Mercedesu mě nepustili blíž jak 20 metrů od prodejny. Tak jsem to vzal rovnou přes pole, do bázu. Pánové, to byla jízda. Nějaký pako tam mělo přednášku, že jsme si všichni rovni a že jednou nám bude líp. Akorát neřek´, kdy to přijde, tak jsem ho srazil z bedny vod pomerančů a vybral si káru. Je bílá, má pěkný drátěný kola a má i lůžkovou úptravu… Nijak moc rychle ale nejezdí. Co bych taky za 200 kolíků chtěl… Tak čus. P.S. Ta kára má pěkný jméno – LIBERTA Mělník… něco mi to připomíná. Nevyhrála vona ta kára Monte Carlo?

  KOPYTA NA BARU (ESCALADE)

  Až půjdeš, brácho, do baru na pořádnej tah… vem´ si parádní kopyta. Rozhoď je tam solidně pod sebe, nikdy nedávej nohu přes nohu (teplý noci máme už za sebou) a kvalitně nasávej. Nehleď na množství, ale vždycky sleduj kvalitu… Až tě budou vynášet po galonu Chivasu nohama napřed, věř, bude to důstojnech odchod. A to, kolik bere tvůj Escalade… na to se taky vykašli… buďto na to máš, nebo seď doma a zkoušej, jaký je to se podělat po láhvi kefíru v tetra packu…

  FACHA – VÝSLEDKY HOSPODAŘENÍ FORDU

  Facha rukama, brácho, to je život v dlaních. Co ty o tom víš? Čučíš celý dny na monitor a jedinou extázi zažiješ, když se ti cestou na oběd zasekne vejtah s tou novou uklízečkou v rohu. Jo, zalaškoval sis… ale to je všechno. Život, pravej život je tady dole. Tady, u lisu, si na hrdinu hrát nemůžeš, tady hrdina bejt musíš. A pak, brácho, nikdy nemůžeš zažít ten společnej pocit jako já a můj parťák, když se nám podaří zvládnout celou šichtu tak, že to jen zvoní… Víš houby vo životě. Naučili tě akorát dobře si uvázat kravatu… Tak, brácho, až se budeš nudit v tom devátým patře a hledat smysl života… vzpomeň si na nás. Na nás, co tu boucháme den za dnem, rok za rokem na společný věci. Jenže ty se při tom nezapotíš… a to je ta chyba. Ty nepoznáš, co je to bejt utahanej k smrti a vrazit do sebe jedno rosený… je to jako když se znovu narodíš. Fakt, brácho. Já si tvý práce vážím, a nezávidím ti. Co taky? A ty, ty si prosím važ zas práce mý… Pokud jsi někde slyšel, že snad s rostoucím počtem pater rosteš i jako člověk, pak na to rychle zapomeň. Jo, brácho, život, to jsou jenom dvě věci. Umět se dlouze podívat do druhejch očí a dokázat se dívat celej život občas do těch svejch. P.S. dokážem to jenom spolu. Já vykopu ze sprch ty upíry komouše a ty, ty zas zapoměň na ty patra…

  IDEÁLNÍ DISKUTÉR

  Tak je to tady. S příchodem nového roku nastal čas na generační výpověď. Jo, i my mladí a nadějní prostě jednou dospějeme do stádia, kdy to musí ven.

  Vyčítá to někdo Jacku Kerouacovi? Ach Jacku… svět byl kdysi krásnej… když v oparu dokonalé psychosmršti to s náma smejkalo z krajnice na krajnici, když jsme se budili, zbroceni krví poledního slunce, a ptali se recepčních v zapadlých motelech, jestli jsme to my, nebo ti, co odjeli už včera… Ach Deane, my si uměli vyměňovat pocity s přílivem a odlivem oceánů hvězd. Ach, Ede… ty, cos svou altkou dokázal vykřičet všechny naše bolesti do splínu nocí… Nikdy nezapomenu… Vždyť na život se přece zapomenout nedá…

  Vyčítá to někdo Ken Keseymu? Ach, McMurphy, ty irskej tvrdej a nezlomnej zrzku, do tebe jsme zakleli všechny naše touhy. Jo, to tys nám ukázal, že člověka je možné zničit, ale nikdy porazit… To tys nám ukázal světlo i stín. To tys nás vykopal ze strachu stínů a dopřál nám pocit boha slunce. Tak ten Bůh tě provázej nebeským peklem na cestě za grálem vítězů.

  Vyčítá to někdo diskutérům na AUTO.CZ? Ne… a proto nastal čas na postkerouacovskou, postkeseyovskou generační výpověď. Výpověď těch, co myslí, výpověď těch, co tuší, výpověď těch, co slyší… Ovšem pozor, Kerouac, tomu se to žilo… bez mobilů, bez empétrojek a bez… internetu. A co teprv Kesey, který svět zavřel do blázince, aby pak každému pochybovači vypálil na čelo cejch jeho adresy života.

  Svět se změnil. Svět je jiný. Svět bude už navždy jiný… jen kruhy na hladině nedopité láhve, co nad ránem symbolizují rozbouřené oceány tam uvnitř tebe, ti dávají směr zítřků. Ano… jsi v kruhu… a protnout jej… na to nemáš dost sil.

  Takže jediná možnost, jak z toho ven, je psát. Už nebýt sežehnut žárem rituálních ohňů, už nebýt zpit teplem putyky… loutna mlčí a pláště pocestných odletěly do ráhen bláznů za oponou…

  Zbývá než potřeba jednoho prstu a jednoho oka. Pak je naděje, že to dostrkáš někam dál. Proto – piš.

  Tak třeba já… vypsán do písmene Zet… bříška prstů roztrhaná od symfonií slov, bubnujících nekonečným rytmem to věčné stakato – Gé, Gé, jako GURU…

  A tedy je potřeba nechat zaznít větu slov, a slova vět. Tak tedy – Nejsou slova, nejsou věty, nejsou symboly, nejsou obrazy. Je jenom tma a ty… s poslední zápalkou ve vesmíru… Tak ji zapal a spatříš milióny odlesků plamínku ve všech očích, co jich jen na světě je…

  Možná, že je to všechno úplně jinak. Ale to neznamená, že bys tomu neměl věřit…

  *-*-*

KDE JE MARKO? BERTOŇÁK (8)